neposlušný občan

Anabela aneb obrazy krve

Noc,ze které není probuzení,noc,do které spánek nepřichází.
Protože láska je vášní,kterou pociťuješ k nejistotě a nejistota,kterou prožíváš s vášní.Hle,obrazy krve a snů,obrazy naší rulety,kolotoč marností,milosrdných lží a těžce nabytých pravd!

Anabela cestuje staletími.Anabela pořád někam cestuje.Proto je nezastihnutelná.Nemá stálou adresu ani milence.Všechno pouze přechodně.Někdy jí nesou na hřbetech delfíni,někdy kosatky a někdy želvy.Záleží to od toho,jestli někam pospíchá,nebo ne.

Když Anabela menstruuje,vkládá si do vagíny bílého holuba.Říká,že je to lepší,než vložky olvejs.Holub si to nemyslí.

,,Kdo jsi?,,zeptal jsem se Anabely.
,,Jsem tvá nekonečná onanie,,odpověděla a vyndala si z podprsenky prs.
,,Líbí se ti?,, A zasmála se.

Voskové svíce prolévají své žluté kapky krve a jak ubývají,skomíravé světlo vrhá po zdech kříže.Místnost se stává hřbitovem,místem všech duchů.Tak je to i se srdcem,ve kterém chybí láska.Krev tluče na zdi tepen,holčičky začínají s váhavou masturbací a kluci vedou zasvěcené řeči o kalhotkách a podprsenkách.
Anabela se otvírá sněhovému chmýří plujícímu z nebe.Její bledá kůže na stehnech a pásek kalhotek,ze kterého vyčuhují plavé chloupky,provokuje anděly ke zvýšené sněhové aktivitě.Je prosinec.

Vzal jsem do dlaně tři Popelčiny oříšky.V jednom jsem byl já,ve druhém Anabela.Ve třetím se měla nalézat naše láska,ale nebylo v něm nic,jenom temnota noci.
,,Pohádky lžou,,pomyslel jsem si.

Zeptal jsem se Anabely,jestli je Bůh sexuální.
,,Nevím,,odpověděla.,,Ještě jsem s ním nespala,,.
Bůh to slyšel a ve vzteku rozbil nejbližší planetu,kterou měl v dosahu svého trůnu.
A lidé křičeli:,,Heleďte,padá hvězda!,,

Zákony krve jsou napsaný na krevních destičkách

,,Znáte zákony krve?,,zeptal jsem se řezníka v krámu. Měl ruce potřísněné čerstvou krví a zavrtěl hlavou.,,Nechcete slepici?,,otázal se pak smutně.,,Je čerstvá.,,Nechtěl jsem.
,,Znáte zákony krve?,,zeptal jsem se kata na popravišti. Měl ruce potřísněné čerstvou krví a kouřil cigáro. ,,Neznám,,odvětil kat.,,Nechcete dívku? otázal se pak smutně.,,Je čerstvá.,,

První zákon krevních destiček:
Cti svou krev a její pohyb

Druhý zákon krevních destiček:
Neprolévej krev ani víno.Obojího je škoda

Ze starých foliantů a alchymistických knížek vázaných v kůži,ze všech hvězdních konstelací,hieroglyfů a veškeré té hatlaniny mágů a kejklířů tlumeně září Anabelina blonďatá hříva,její neklidné oči,které v sobě ukrývají rozbouřené moře mne pozorují,když prolézám spirálou času a prostoru a přesto se k ní nemohu přiblížit

,,Kde jsou oblázky mé lásky,jež jsem naházel do rybníčků
tvých očí,Anabelo?,,
,,Snědli je ryby.,,
,,Nasytili je?,,
,,Nestěžujou si.,,
,,Co teď ďělají?,,
,,Třou se na svém neřesišti…Tolik jiker a mlíčí…Pohleď!,,
A přiložila si dlaně k očím a pak mi dala přivonět.Byly slizké a voněly rybinou.

Věk nevinnosti je ten,který se snažíme udržet v srdcích co nejdéle,ačkoli víme,že je to nemožné. Mnich v černé kutně cení žlutý chrup,v propadlých tvářích má vepsaná písmena vesmírní abecedy.
,,Buď člověkem,,prosí mne.,,Buď dnes prostě jenom člověkem!,,
Anabela praví:,,Ty i já,my oba jsme bludičky tohoto světa,nepochopeni a proto nemilováni.,,
Květiny volají:,,Miluj svou tíhu i lehkost!,,

Třetí zákon krevních destiček:
Jako v krvi,tak i na nebi

Anabela se na mne mlčky dívá z fotografie,zatímco mé sperma stříká na její podobu,v té chvíli se usmívá,klidná a kodakově zářící. Pak jakobych slyšel její slova:
,,Všechno,co prožíváš,jsou projekce tebe samotného do času a prostoru a zpětné zrcadlení těchto projekcí.,,

Anabeliny nehty se třpytí leskem medicejských dýk.
Anabela říká:Motýlek v mých dlaních je lidská duše v dlaních osudu.,,
Ústa,jazyk,sliny,zuby,líbání,kousání,polykání…
Falické věže katedrál souloží s oblakama v naději na nebeskou slávu.
I Ďábel touží po pochopení.
Ďábel je dneska tím nejosamělejším člověkem na světě.

Človíčku,jenž obýváš Zemi
Jsi jejím nejnevděčnějším synem
Posvěť rychle své člověčenství
Neboť přišlo království tvé
Které zotročilo všechno tvorstvo
Jako v nebi,tak i na Zemi
Pro chléb každodenní vraždíš dnes
A neodpouštíš nikomu,kdo tě na to upozorní
Předstíráš lásku s jízlivým úsměvem
Uveden do pokušení ničení
Nezbavený od zlého
Jsi kámen

Kanibal si slastné povzdechl: ,,Jo,lidi,ty já mám děsné rád!,, A kousl Anabelu do stehna.
,,To bolí,ty prasáku!,,vykřikla Anabela a zavřela Zikmunda a Hanzelku na stopadesáté straně.Kousek její kůžičky však zůstal v knize.Sexuální záložka.

Krev putovala dál a dál v uzavřeném okruhu naších těl.Tep srdcí vysílal morseové kódy do blízkého i vzdáleného vesmíru:Jsme tady.
Bůh kouřil jednu cigaretu za druhou,zaktivoval několik vulkánů a pak si na nich vařil kafe v té bezesné noci,ve které jsme se s Anabelou hledali po rovnoběžkách naší planety.
,,Nevím,,řekla Anabela,když jsem jí dohonil.,,Asi ti ublížím…Někdy.,,

Čtvrtý zákon krevních destiček:
Kdo se stydí za svou krev,stydí se taky za svou nesmrtelnou duši

Samec čte samici básně,dvoří se jí v kavárně,zve jí do divadla.Chtěl by jí zkrátka zalít semenem a o tom to celý je. Zrcadlá na zdech a každé z nich odráží obraz všeobjímající vagíny. V bezedném vesmíru vybouchla jedna docela malá hvězdička. Boží semeno potřísnilo černý přehoz nebe.

V zajetí fantazie,v kožíšku žlutém jako velikonoční kuřátko,s kočočími drápky,pařáty lechtajícího ženství,bloudí Anabela starozákonními ulicemi univerzitního města,knížky v podpaží hladově polykají její teplo,nevybouřené chtíče uzavřené pod pokličkou rezervované studentky.
Orloj evangeliově zvoní,kokrhá kohout,pražský kostlivec jí zkouší z anatomie.
V podkrovním bytě na Vinohradech leží Anabela ve vaně a prsty čte svou morfologii.Vnitřním zrakem zkoumá pak anatomii a fysiologii.Pak opouští a vypouští vanu,vzdělaná a čistá,drsným pohybem frotýruje svou kůži.

Morfologie dobrého jitra se ztrácí v anatomii dešťových kapek…

Pátý zákon krevních destiček:
Jestliže jsi nepochopil svou krev,nepochopil jsi nic ze své nesmrtelné duše

Loudáme se s Anabelou podloubím,naše prsty jsou propletené,potí se jí dlaně,má je kluzké.
V přítmí svítí dvouřada jejich bílých zubů,Anabela se culí,směje se pořád.
,,Proč se směješ?,,ptám se jí.
,,Proč se ptáš?Musíš všechno znát?,,
A pak dodá:,,Poznání je smutek,když se směju,osvobozuji se od poznání.,,
Ze tmy se vynořil andílek.Tětělil se na svých tlustých nožičkách,zlatavé vlasy se mu třpytily,obličej se mu smál šťastným smíchem.
,,Vidíš miláčku,,říkala Anabela,když jsme ho míjeli.,,I andílci se potřebují osvobodit.,,

Noc je zmatená,zatoulané dítě uvězněné ve vůni výčepů a hospod.V cigaretovém kouři se zjevují duše slavních vožralů a malují ve vzduchu delirické obrazy.V popelníku je spousta špaků,některé nesou otisky rudé rtěnky,vlasy jsou nasáklé dýmem.Táci polité pívem,ve žlutých loužičkách hledám ztracenou podobu svého obličeje.Nad pisoárem se někdo projevil sprejem:Vožralové všech zemí,spojte se! ,,Není zaqpomnění!,, směje se mi do očí bílá myška – delirické zvířátko. Hospodská s blond obarvenými vlasy bere myšku za ocásek a vkládá si jí do výstřihu černé hedvábné bluzičky a pak se dusí smíchem,myška jí lechtá.
Do hospody vchází kat,který mi chtěl prodat čerstvou dívku,pochmurně usedá,vytahuje z kapsy gilotínu – hračku a několik voskových panenek,stíná je jednu po druhé a říká:
,,Není zapomnění.,, Hospodou temně zazní Bachova organová fuga,na náměstí jakoby tlesknutím dlaně vzlétá hejno holubů. Jeden z nich má značku olvejs.

Šestý zákon krevních destiček:
Jestliže chceš dosáhnout harmonii s vesmírem ,dosáhni nejdříve smíření se svou krví

V samoobsluze jsem potkal mořskou pannu.Kupovala mražené ryby,mraženou zeleninu,pleskala se na ocasu mezi těmi regály.Na rtech měla Anabelinu rtěnku,na nehtech rukou její perleťový lak.Když jsem to vyprávél Anabele,zůstala netečná,jenom prohodila:
,,Žárlíš?Ona mne taky něco dala!,, Vyhrnula si sukni a já jsem spatřil rybí ocas.

My,lidská zvířata pohřbená pod oblouky katedrál a vědeckých institucí doznáváme,že naše náboženství a věda jsou pouze přetvářkami,které nám slouží k inteligentnějšímu drancování a zabíjení života.

Sirka se zlobí na škrtátko.Škrtátko za ní furt dolézá,chce se mu souložit s lesklou hlavičkou sirky.Sirka je emancipovaná,alespoň se o to snaží.Škrtátko je zlostí celé bez sebe.Vyhrožuje sirce,že si najde jinou,celou hromadu sirek se kterými bude sexovat.
Sirka se sírnatě směje. Ve skutečnosti se ovšem sirka bojí.Každý ví,že sirky dosahují pouze jeden orgasmus ve svém životě a pak umírají.Sirce se nechce umřít,má život ráda.Bydlí v krabičce,spolu s jinými sirkami – jeptiškami. Až jednou to nevydržela.V novinách pak psali o velikém požáru v klášteře jeptišek.Všechny jeptišky uhořely.Pro jednu sirku. I to se stává.

Sedmý zákon krevních destiček:
Krev je zhmotněným obrazem duše

Byl jsem dítě v Anabeliném břiše.Malinkatý plavec v bazénku naplněném výživnou plodovou vodou.Kluzké tkáně mne obepínali a kolébaly v souzvuku s tepem její krve a prací střev. Až bude jednou rodit,ulehne,roztáhne nohy doširoka,svou vagínu vítězně vystrčí směrem ke kosmu.Bude mňoukat,mručet,prskat,jako veliká kočka.Pak mne vyvrhne z mé pohanské břišní existence do obličeje křesťanského světa. Pozlacení barokní andílci se skřipotavě pohnou,vystoupí na světlo ze své orlojové nehybnosti,rozezní se zvony a Anabela bude ležet v louži hlenu a krve,kousků placenty,ve vůni desinfekce a všude bude bílá,bílá,bílá. Bude prosinec,čas dárků,ryb a jehličí. Čas krve.Červená,červená,červená.
Jen Anabeliny oči budou nadále: Modré,modré,modré.

Skotačím šachovým polem.Jsem pěšákem,koněm i běžcem.Anabela je věží.A ledy plovou,špinavá řeka je pouští dál po proudu. Zástup lidi s jásotem kráčí za krysařem,okouzlen melodií jeho flétny.Krysy chystají posvícení a brousí nože,cink,cink,ocel na ocel. Anabela I drží v prstech Anabelu II,osmset let starou žlutou lebku a ptá se:
,,Snít,nebo umřít?,, A van Goghovy slunečnice si řežou uši,aby neslyšely Smrt,jež kráčí staletími vlekouce n0 zádech své zubaté ostří. Anebela dosahuje orgasmus pomocí svých prstů a vhodné zeleniny a říká:Mat!

Vím,že můj pták se nepostaví v žádné katedrále světa.

Skřítci nejsou jenom v pohádkách.
Jednou mi zazvonil u dveŕí skřítek,stál tam bezradný a osamocený,po tvářích mu stékaly veliké slzy.
,,Nemůžu už dál!,,rozbrečel se ješté víc,když jsem mu nabídl židli.
,,Chodím světem a rozdávám dobro.Zla je však tolik,že mé dobro se úplně vytrácí.,,
Nevěděl jsem,co mu na to říct.
Anabela řekla:,,Dvě přímky se někdy někde setkají.,,
A má krev řekla:,,Bojím se války.,,

Voják si pořezal prst na víčku od konservy,sprosté zaklel,vzal samopal a vystřílel vesnici.Pak si dal oběd:Vepřové maso,tři stařeny,čtyři mladé dívky a jako zákusek několik nemluvňat. Pak dostal průjem.
Když sral zády k mrtvé vesnici,odplivl si:,,Pitomá konserva!,,

Osmý zákon krevních destiček:
Nejdříve činiti a pak kázati.Nekaž o duši,když nerozumíš krvi

Z kohoutku teče voda,mazlivá voda,voděnka.Proniká mezi póry mé kůže,která se pozvolna mění na husí. V umývadlu kolem kostek ledu plovou Anabeliny oči.

Devátý zákon krevních destiček:
Vzorec krve je základním vzorcem vesmíru

Myslící vagína se rozhodla,že změní svět.Nainstalovala do sebe počítač páté generace a začala programovat svět na svůj obraz.Nejdříve však vyslala zprávu všem ostatním myslícím vagínám,aby se spojili do celosvětové organizace myslících vagín.
Když se nikdo neozval,vzala glóbus a vytvarovala z něj obraz sebe sama.
Země – myslící vagína,kroužila kolem Slunce a lidé se těšili a dělali na Zemi bordel za bordelem. Anabela řekla:,,Má vagína je kosmopolitní.,,
A mé krevní destičky praskaly od vzrušení.
Kudlanka nábožná sepnula ruce,černé a sešlé věkem a modlením a vyjekla ze sebe:,,Skáza!,,
Barokní markíz de Sade upletl bičiště z dívčích vlasů plavých jako žitné pole a mne se zastesklo po Anabeliném objetí.

Klíče od království nebeského rezavějí.
Žebrák klečí pod křížem,na kterém visí Spasitel a žadoní o chleba.
Spasitel smutně říká:
,,Jakpak ti můžu podat chléb,když mi přitloukli obě ruce?,,
Žebrák se nevzdává:
,,Běž do pékarny,Spasiteli a přines alespoň bochánek!,,
Spasitel bolestně odpovídá:
,,Jak mohu dojít pro chléb,když i mé nohy přerazili hřeby?,,
Žebrák naléhá:
,,Dej mě tedy kousek tvého srdce!,,
,,Cožpak ti mohu bránit vzít si je?,,
sbor žebráků dočista ohlodal Spasitele.

Desátý zákon krevních destiček:
Kdyby se spojila všechna krev,jež oživuje Zemi,nastalo by nové Stvoření

Anabela řekla:
,,Když se s někým miluji,má duše jej nelaská.,,
Policajt řekl:
,,Rozejděte se lidská trápení,ve jménu zákona!,,
Politik řekl:
,,Politika je svinstvo.,,
A prase uvítalo další svini.

Těžký déšť s pleskáním hladí obnažené dívčí prsy, v pařížských zákoutích zčernaly katedrály polité nebeským smutkem. V hotelovém pokoji s výhledem na Eiffelovku, se Anabela svlékala ze svého diplomatického kostýmku. Při pohledu na ní, se můj penis vzbouřil ve vězení kalhot.
Když to Anabela spatřila, zasmála se a řekla:
,, Radši mi něco povídej.,,
,, Utonul jsem ve tvých očích.,, řekl jsem ji.
,, Každé utonutí je ztráta sebe sama,, vyhlásila Anabela.
Odkudsi se přikutálela Anabela II, osmset let stará žlutá lebka a truchlivě pronesla:
,, Každý krok žití, vede do hrobu.,,
A Smrt řekla: ,, Neserte mne, nebo se fakt rozbrečím!,,
A Paříž žila dál svými sny a já byl Quasimodo a Esmeraldino – Anabeliny kozy voněly svobodou.

Jedenáctý zákon krevních destiček:
Nesuďte duši, nesuďte krev, nesuďte vůbec

Korouhve armád se zvedají v krvavé záři zapadajícího slunce. Anabela má brnění ze své netečnosti. A vítr šílí v korunách stromů a má láska je iluzí, kvílením houslí, řehtáním koní, symfonií deštivých větrů.
Anabela říkává: ,, Když něco je, pak to není doopravdy. Když je něco doopravdy, dlouho to nezůstává.,, Všichni hladíme své mrtvé, namísto živých, hýčkáme vzpomínky, namísto skutečnosti. Líbáme mrtvé myšlenky, fotky dávných lásek, dopisy profláknutých nadějí.
A realita, jež nabízí své sladko – hořké vnady, zůstává nepovšimnuta a nevyslechnuta v zákoutích parků, které jsme nikdy nenavštívili, v polibcích, které jsme neměli šanci opětovat, ve ztracených střípcích zrcadel.

Dvanáctý zákon krevních destiček:
Když propluješ svou krví, zjistíš, že život je kruh

Spatřil jsem hrnčířský kolo a seděl u něj Bůh. Plácal hlínou, nadával:
,, Do prdele, chci stvořit dokonalého člověka a nedaří se mi!,,
Ve druhé místnosti stejně pracoval člověk. Plácal hlínou, točil kolo a říkal:
,, Chci stvořit dokonalého Boha!,,
,, Komupak z nich se to povede?,, zeptal jsem se Anabely.
,, Ani jednomu z nich. Je to věčný zápas.,,

Ve své duchovnosti nezapomínejte na své ctěné řite. Z vejšky se někdy dopadá tvrdě.
A řiť tak krásně péruje!.

Je jitro, příslib jara, slyšet zpívat ptáky ve větvích. Zem voní a můj smutek má příchuť zvadlého jablíčka uloženého na podzim. Anabela leží na černé hlíně, obsypává se ní a křičí:
,, Milujte Zemi!,,

Párek filozofů radostně šoustal pod lucernou. Několik lidi si při pohledu na ně znechuceně odplivlo. Kokršpaněl ani jeho družka si je však nevšímali.
Když dosouložili, pokračovali v načaté rozpravě o hovězích kostech.
Anabela řekla:,, Nebudu brečet. Já ostatně nikdy nebrečím. ,,
A sevřela mezi stehnama mou slídivou dlaň.

Třináctý zákon krevních destiček:
Život je zkouška duše a krve

Žena ve středních letech chystá večeři. V proutěném koši odevzdaně čeká kohout.
Žena jej musí nejdříve podříznout a pustit krev.
Žena se domnívá, že rozumí krvi, protože pravidelně menstruuje.
Kohout nemá to štěstí.
Nemůže se ani dovolat do Vitany pro sáčkovou polévku.
Nemá mobil.
Žena ve středních letech se připravuje podříznout ptáka.
Taky se bude mstít za všechny ptáky, které selhali v jejím životě a její vagíně.
Žena ve středních letech drsně vybírá kohouta z koše.
Kohout to cítí a brání se jí.
Žena ve středních letech natáhne krk a udělá nožem pohyb.
Rudá krev vystříkne do mísy a bílý porcelán se obarví kohoutí nevinností.
Žena ve středních letech pravidelně prolévá krev, svojí i ptačí.
Bude tak činit do chvíle, než si jí ve tmavém podloubí vyčíhá neznámy chlápek s břitvou.
Mstitel všech kohoutů.
Ámen.

Kolem mne se kroutila mlha zapomnění a vzpomínání, ve které jsme se s Anabelou hledali po všech rovnoběžkách naší planety.
,, Nevím,, řekla Anabela, když jsem jí dostihnul.
,, Asi ti ublížím. Někdy.,,

,, Kampak si ustelu, ty můj smutku?,,
,, Na pláních světa.,,
,, A co budu pít, můj smutku?,,
,, Ranní rosu, pláč nebe.,,
,, A co budu jíst, můj věčný příteli?,,
,, Ukrojíš si ze sluníčka. Je ho dost pro všechny.,,
Anabela pouští šansony z Paříže.
Má otevřený župan a zamčený klín.

,, Obejmi mne! ,, řekla žárovka objímce.
Objímka obejmula žárovku a ta od velikého vzrušení praskla.
Opět jsme se s Anabelou milovali ve tmě.

V deštivý srpnový den, kdy slunce zůstalo za oponou z mraků nad curyšskou vysočinou, seděli jsme s Anabelou v monstrózně staromódní kavárně hotelu Ascot, pili tureckou kávu, zatímco pavouci pod stolem zpravovali očká na Anabelinych puňčochách.
,, Pourqui?,, zeptala se Anabela.,, Proč mne miluješ?,,
,, Protože prší,, odpověděl jsem.
,, Pourqui? zeptal jsem se Anabely.,, Proč nebe pláče?,,
,, Et pourqui pas? odpověděla.
Číšnik nám přinesl účtenku. Stálo na ní:

Čtrnáctý zákon krevních destiček:
Za všechno se platí duší, nebo krví

Na konci světa u břehů moře rozbouřeného příbojem, mezi lasturami a žlutým pískem hladícím kůží nohou, tam jsem jí našel.
Seděla na skále, plakala a její rty tiše opakovali větu: ,, Jsem sestra racků, jsem sestra racků…
Když mne uviděla, políbila mne a za horizontem pomalu vycházelo slunce.
,, Tak jsi mne předce našel,, řekla Anabela.
,, Našel.,, Posadil jsem se do písku vedle ní.
,, Co bude dál?,, tázala se Anabela nebe.
,, Nevím.,, odpověděl jsem místo nebe.
,, Já vím!,, zvolala. ,, Koukni se tam!,,
A ukázala rukou na vycházející slunce.
,, Bude světlo.,,
Pak se na mne podívala svými jezírkami tak něžně, že mé srdce popadla radost a pravila:
,, Už nejsem Anabela. Jsem tvoje nalezená láska.,,
A hejno racků si připojilo veselým pokřikem.

KONEC