neposlušný občan

V TOMHLE NEBI NELZE LÍBAT ANDĚLY

Myšlenka čistá a netečná,extáze z masturbace prázdných zákoutí mozku.Do morku kostí pronikají podzimní deště.
,,- Nemůžeš mne mít,i když jsi mne našel,-říká Anabela.,,-Jsem tvoje posedlost.Já vlastním tebe,ne ty mne,.,
Myšlenka mrtvá,vytažená z řeky,leží nehybně na pitevním stole.Tlustý růžový červ mi podává nabroušený skalpel se slovy:,,-Řež a neptej se!,,

,,-Maminko,můžu líbat anděly?,,- zeptala se malá holčička.
,,-Ne,dceruško,,- řekla matka.,,-V tomhle nebi nelze líbat anděly,,.
Holčička se dotkla své holé lebky,čili třech cyklů chemoterapie.Pak se rozplakala:
,,-To není pravda!Dneska v noci mne navštívil anděl a já jej políbila.Pak,když odcházel,tak mi řekl,že mne brzy vezme do nebeského Disneylandu.Chvíli jsem se radovala,ale pak jsem si pomyslela na tebe,že tady zůstaneš samotná.Anděl se pousmál a pohladil mne:,,Neboj se!Nějak to zařídím,,.
Matka se taky rozbrečela.
O několik týdnů holčička zemřela.Matku našli oběšenou ve spíži.Inu řešení se vždycky najde.Opakují však,že anděly líbat nelze.Ten Disneyland za to přece nestojí.I kdyby byl nebeský.

Duše je režisérem těla.Nebo je to naopak?

Mezi tvými prsy jsem drcen,tvým klínem jsem svázán,tvými nehty jsem drásán a pohledem tvých očí jsem spasen
Evangelium hříchu

Od věku kojenců matně tušíme,že penis neslouží jenom na čurání a vagína na cpáni vložek.Pak přijdeme na to,že bolestnou soulož se životem si můžeme vhodně kompensovat rozumným používáním obou zmíněných orgánů.A tak se pomalu prošoustáváme až do důchodu.

Anabela si to dělala s okurkem střední velikosti,pak se jí zdál sen,že je zelená a zapouští kořeny.Zpocená se probudila.Tím zjistila,že láska přináší zakořenění,vyndala si mozek,pečlivě jej proprala v destilovaný vodě a když zjistila,že se konečně oprostila všech myšlenek na lásku,vložila jej spokojeně zpátky a začala klidně a sterilně masturbovat s rovnicí e rovná se mc na druhou.

Hřích je kratičké okoušení ráje v atmosféře lidského pekla
Evangelium hříchu

Myšlenkové exkrementy slavili posvícení.Politici a faráři jednoznačně vedli.Hovny zaplnili zeměkouli a s jásotem pozorovali hejna lidských much,které se slétali a baštili je.

V okamihu orgasmu jsme Bohy
Evangelium hříchu

,,- Kdo jsi Anabelo?Proč mne pronásleduješ?,,-
,,-Jsem tvou svátostí i tvým hříchem,,-
Myšlenky se modlí pod kostěnou kupolí lebky:
,,-Vysvoboď nás svatá Anabelo!,,-
Z kohoutku kape voda smrti.Nad chrámem lidských mozků se rozprostírá zelený strop prosektury.
,,-Vysvoboď nás svatá Anabelo!,,- řvou myšlenky a bezmocně tlučou o zeď mozkovny.Elektrická pilka sloupne vrchlík hladce po obvodu.
Poutník Jan Ámos mlčky přihlíží.
,,-Co odkážeš světu,Jane Ámosi?,,- kvílí sbor nebožtíků.
,,Ajť pravím vám,netruchlete nad smrtí člověka,nýbrž nad smrtí myšlení,,-
,,-Vysvoboď nás svatá Anabelo!,,- žádají myšlenky.,,-Chceme splynout s nejvyšší pravdou!,,-
,,-Amen,pravím vám,- slibuje Anabela, – ještě dnes budete se mnou v ráji,,.
Se zářivým úsměvem,v sterilních rukavicích,ve vůni formalínu,vyndává Anabela unavený mozek a myšlenky jedním tónem zapějí:Aleluja!

Láska je pouze laciná imitace dávno zapomenutého obrazu
Evangelium hříchu

Telegrafní dráty si od sloupu k sloupu monotónně předávají lidské stesky a extáze.Do kapek deště křičí má duše v jízlivém sevření čtyř zdí a těla.

V žebroví mého hrudního kostela visí srdce na špagátech tepen.Mé srdce zvoní jako zvon,radostí i pláčem v té katedrále,na kterou Bůh jaksi pozapomněl a ve které Ďábel s úšklebkem hází bláto do každého kouta.

Žíznícímu dej napít,ale neutop ho ve vodě
Evangelium hříchu

Omluvte čuráka,že se mu chce občas souložit.Vždyť služba,kterou překazuje vašemu měchýři,je k nezaplacení.A když jste bez srdce,ať vás roztrhne.

-,,Anabelo,co je to štěstí?-,,
-,,Potkat světlo.,,- -,,Potkalo mne štěstí?,,- ,,-Nepotkalo.Ve tvém sklepení je pořád tma.,,-
-,,Asi mu vypnuli elektriku,- poznamenal kolemjdoucí chodec.
-,,Hovno, křiknul jsem,popadl kolemjdoucího za límec kabátu a zatřásl jsem s ním.Z kabátu se olupovali mrtvé myšlenky,padali na zem,tam se bezostyšně zvedali a dělali striptýz.Ten kolemjdoucí jsem byl já.A myšlenky?Kdopak ty všechny kurvy zná?!

Ve chvíli,kdy srdce zatouží po opravdové lásce,otevírá se v něm skrytá číše,do které pak proudí z nebes světlo,proudí tak dlouho,dokud tahle touha trvá,pak se zavře a my jsem opět obráceni tváří v tvář každodenní nicotě.

Je jedno místo na světě,velice osamělé,kde je studánka a u ní sedí mlčenlivý stařec.V téhle studánce se hromadí všechny lidské bolesti a stařec je proměňuje na živou vodu.Kdo se z té vody napije,ten už více nepocítí žádný stesk,nebo bolest.A posléze taky pak dovede proměňovat bolesti těch druhých na živou vodu.

Ve všem je sex
Evangelium hříchu

Anabela cestuje po zeměkouli.Ve všech hotelích světa zanechává otisky svých prstů,rtěnek,smíchu a menstruačních vložek.Anabela je věčným poutníkem.

-,,Co odkážeš světu,Jane Ámosi?-,,zeptalo se srdce světa.
-,,Ať v labyrintu cest,kterými se ubírá,nezapomíná na lidskost.Svět mluví o lásce a nezná jí,mluví o pravdě a marnými slovy pouze odívá nahé lži.,,
-,,Co ty na to,Anabelo,zeptal jsem se své touhy.Anabela mi neodpověděla,jelikož usnula v labyrintu světa a v ráji svého srdce.Spala tvrdě,neprobudil jí ani umíráček.

Patologie lidských myšlenek,slov a činů,hřbitovy vědy a víry,márnice marného lidského snažení…A z černé hlíny vyrostl květ,jenž zavoní jarem.Nový květ s novou vůní a krásou.Květ nového srdce.

Hřích obvykle obnažuje nesmyslnost a omezenost posvěcovaného lidského hovadství.
Evangelium hříchu

Kdyby mužové raději tasili čuráky místo mečů,armády by zanikli.

Anabela se nestydatě vine mými myšlenkami a tak skutečně,jako klubko Ariadniny nitě v bludišti Minotaura.

Duše je drahokam s mnoha hranami.

Telegrafní sloupy tyčíce se nad polem po srpnových žních,brumlají do světa v rytmu dešťových kapek Není zapomnění!Na bolest,na radost.
Polní cestou za noci přicházel Jan Ámos a nikdo jej neslyšel,pouze kameny.Kameny po něm volali:,,-Co odkážeš světu,poutníku?,,
Poutník se zastavil a pronesl:
,,Ať už vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí!,,
Do nočního ticha se rozezněl umíráček.Zemřela svoboda,zemřela svoboda!!!

Anabela spala ve svém labyrintu světa a ráji srdce.Když se ráno probudila,s hrůzou zjistila,že je všechno přesně naopak.V jejím srdci byl labyrint nekonečných chodeb a když vášnivě souložila s velikým okurkem,převracela očima pomněnkami v hlaholu ranního otrockého umíráčku.

Po zoologický zahradě se procházel malý kluk.Z obou stran jej drželi za ruku jeho rodiče,uvěznění v lásce,půjčkách,daních,nadávek,smradů a vůní znuděné nicoty.Po levé i pravé straně se vesele hihňali zvířata i zvířátka v nesvobodě svých klecí a žrádla.
Kluk se otázal,jestli prý se vězni přišli podívat na vězně a dostal přes hubu tak nešťastně,že si ukousl půlku jazyka.Od té doby se kluk už na nic neptá,protože má řečovou vadu,jenom přiblble brebentí.Dívá se na všechno očima blbce a snaží se být spokojený s denní dávkou žrádla a televize,uzavřen v lidský kleci.

V duši jsou odpovědi blázna i mudrce,

Slepý flašinetář říkal o smrti,že je jako spánek,jenom o cosi delší.Když se ho zeptali,co je to svoboda,usmál se a řekl:
,,-Svobody jsou dvě.Jedna pro duši a jedna pro tělo.Neuměj se domluvit,povstane pranice a člověk si trpce řekne:Bože můj,jak jsem nešťastný.,,
,,-To je demagogie,křičela zbožná žížala.Přijďte si dnes na stadion poslechnout kázáni Tlustého růžového červa.Pak teprve se vám otevřou oči.Vy pak poznáte, že jediná svoboda je ve službě Tlustému růžovému červu!,,-
Do rozmluvy se přimísil také poutník Jan Ámos,který až doposud mlčky stál a jen hleděl:
-,,Aj,přešel jsem celý svět a nespatřiv jsem ničeho,toliko hemžení,šoustání,lopotění a kvaltování lidského.I promlouval jsem k lidem o svobodě ducha a řekli mi se smíchem a úšklebky,že si daremně žití ukracuji věčným hledáním a pochybováním.Řekli,prý mám sobě ženu pořádnou nalézt,z kousku chutného žvance se vytěšovati a dobrot světa užívati…,,
-,,Pravdu řekli,zvolala zbožná žížala a obránivše se k Janu Ámosovi,zeptala se jej:,,-Nechtěl by jsi ty do hnutí Jeho Excelence Tlustého růžového červa vstoupit,vidím na tobě,že jsi řečník výtečný i odměnu by tobě dal i kousek ze své slávy,jenom pojď a přidej se k nám!,,
Ale poutník se vylekal,zakryl si hlavu pláštěm a odešel pryč.
,,-Blázen!,,odplivla si zbožná žížala.A slepý flašinetář kroutil klikou oprýskaného flašinetu,z očí mu tekli slzy a píseň zněla:

Píseň slepého flašinetáře:

Své kolo štěstí,člověče
Kroutíš si dneska,zítra
Buď víno nebo krev poteče
V příslibu nového jitra

Na jedné straně je soužení
Na druhé zas radost čeká
A volba té správní proměny
Záleží jen od člověka

Když člověk svobodu vymění
Za lhaní a mísu žrádla
A v sladkém klidu zmámený
Nespatří,že už mu padla

Pak vrchní zavírá hospodu
Host hradí jídlo a pití
A platí za svou svobodu
Oběšen na kolo žití

Svítání přináší bolest,protože iluze tvořená snem se rozplývá v podzimní mlze a v dešťových kapkách na okenním sklu.Nevím,kdo jsem a možná to ani nechci vědět.Nejlepší je nevědět.V nevědomosti je síla dětí i bláznů.Když se budeš na svět dívat očima dítěte,svět ti je vydloubne,neboť v tvých očích spatří nastavené zrcadlo jeho vlastní nicotě.Budeš-li se však koukat očima tupce,svět tě povýší,jelikož vlastní tupostí nenarušíš jeho řád.
A co je pak svoboda?
Iluze.Podobné jako láska.Hrajeme si na svobodu a právě v tom okamžiku jsme nejvíce nesvobodní.Hladíme se laškovnými slovy s příslibem mlhavých vášní,honíme iluzi lásky v postelích a kostelech a nejsme více,než zvířata,které příroda obdařila schopností se vzájemně oblbovat.

Do pokoje se mi nasáčkovala asociace.
-,,Co tady chceš?!,,vyštěkl jsem na ní a mrsknul popelníkem a nestrefoval jsem se.
-,,Jsem asociace,,špitla ona.
-,,To vidím,do prdele.
Sedla si do křesla a mírně roztáhla nohy.
Můj úd se ztopořil.
-,,Už si vzpomínáš?- zaštěbetala koketním hlasem.Jsem asociace tvých nenaplněných snů.Jen si vzpomeň na svůj první sen.,,
Sevřel jsem si přirození přes kalhoty:
-,,Já nechci vzpomínat!,,
-,,Ale chceš.,,
-,,Smrt asociaci!Zachraň se,kdo můžeš!,,

Líbezné obrazy vzpomínek,které tě soucitně hladí po hlavě smáčené podzimním deštěm a jakoby říkali:Jsi sám sobě na smích.Uvnitř telegrafního sloupu jsem našel zpřetrhané dráty Plavých vlasů,jež patřily Anabele,ale pomněnky jejích očí tam nebyly.Volal jsem na pomoc poutníka Jana Ámose,ale nebyl k nalezení.Nechal mi pouze vzkaz v zažloutlém listí podzimních záhrad:Průvodčí mojí a každého,kdo v světě tápá,vpravdě jsou dva:drzost mysli,všeho ohledající a zastaralý při věcech zvyk,pravdy barvu šalbám světa dávající!!

Ukřižuj mne na svých ňadrech a klínu,hřeby svých perleťových nehtů probodni mé srdce,špičáky zubů,karmínově zbarvenými rty vysej mou krev i sperma a svými pomněnkovými očima vyléč mé rány.Amen.

Bloudím v labyrintu sklepení,čichám nahnilý pach brambor a prachem pokrytou vůni starých tiskovin.V jednom z těch sklepení spatřuji nahou dívku,která sedí na bedýnce,svírá mezi nohama kbelík a škrábe brambory nožem,který se jí v ruce třpytí a míhá jako stříbrná ryba.Děvče pracuje hbitě,z bramborů stříká krev.Dívka pláče a její slzy jak padají,mísí se s krví brambor.
-,,Proč ty brambory krvácejí?,,zeptal jsem se jí.
-,,Protože jím způsobuji bolest,,říká děvče a brečí ještě víc.
-,,Pročpak?,,
Ruka s nožem se na okamžik zastaví a děvče na mne přes slzy udiveně vzhlédne:
,,-Musím přece připravit oběd,,.
-,,A proč pláčeš?,,
-,,Protože ony umírají.Mohla bych je vařit živé,to by však více trpěly.,,
-,,Ještě jsem neviděl nahou dívku škrábat brambory.,,
-,,Dělám to proto,že je to vzrušuje.Při pohledu na mou nahotu a má prsa,se jím líp umírá.
Myška Ptákohryzka vybéhla z díry,protáhla se dívce mezi kotníky a usadila se ve stínu skloněné dívčí postavy:
-,,Mě to taky dělá dobře,,hlesla myška.
Dívka jí obratně chytla a ukousla jí hlavičku.
Mé péro náhle explodovalo bouří semena a já se probudil.
Můj mozek ležel na pitevním stolu a Tlustý růžový červ podal Anabele skalpel se slovy:
,,Řež a neptej se!V tomhle nebi nelze líbat anděly….,,

Rok 1997 propracováno duben 2003-04-29

.