Vasile Voiculescu
Osamělost
Usnul jsi v parku a noc tě hladí
v jejím chrámu spálil jsi si obě ruce
rýhy na holé zdi vinou se jak hadi
veliké kapky rosy a tvé smutné srdce
kolem jsou jenom nekonečná údolí
mlha se plazí,obestírá horizont
vody odchází potichu, ani to nebolí
proti proudu do velikých vod
Pak v myšlenkách se osamělost zrodí
a kráčí bosou nohou, víří jako pěna
a stoupá rychle jak divoké vody
hodiny zastali na skalných stěnách
obracíš kámen, slyšíš hlas křemene
jak hluboce je osamělý – nezná
po léta dlouhá kolem tráva z divého semene
jen mokrá tráva, která není něžná
dívej se na hvězdy, jak netečně hoří
zaposlouchej se do kmitání času
po nebi klouže měsíc, do noci se noří
jak labuť na jezeře hledajíce spásu
ty hodiny na vrcholku hory sedí
vždy si nesnášel ten čas osamocení
čekáš, vyhlížíš a stromy v parku vědí
že nikdo nepřišel, nikdo tady není